Víme ještě, co je a co není levice?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Novověký člověk se stal po staletích společenského vývoje občanem. Občanem s vidinou svobody projevu a rovného práva volit představitele vlády. Podílet se tak na tvorbě rozumného uspořádání společnosti. Stalo se to koncem 18. století. A od těch dob nebylo snadné tu vidinu realizovat, ale ani nebylo možné přestat o ni zápasit. Nedalo se zapomenout na heslo „Volnost, rovnost, bratrství“.

Od 1. světové války převládl v Evropě názor, že uspořádání společnosti má být demokratické a demokracie začala být pokládána za úhelný kámen evropské civilizace (na rozdíl od monarchie, aristokracie, oligarchie). T. G. Masaryk, zakladatel našeho novodobého státu, chápal demokracii jako politickou organizaci na mravním i vědeckém základě. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a že bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů. Myslím, že o tom nelze pochybovat.

Aby svobodné projevy a rovnoprávné volby občana měly smysl, aby se občan skutečně podílel na správě a samosprávě společnosti, potřebuje znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se děje.

Tomu se učí v rodině, ve škole, v osvětových zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou pak státotvorní a jsou přesvědčeni o tom, že „stát jsme my.“

Ne tak vypadá dnešek. Šířená ideologie se nezajímá o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jedinec se svou halasně proklamovanou individuální svobodou a se svými halasně deklarovanými individuálními právy. Víme, jak bude svým právům rozumět, k čemu bude své svobody užívat? Denně jsme svědky úpadku morálky a kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí života jen užívat, bez námahy, bez práce, bez tvorby, bez odpovědnosti. Množí se vyznavači pakultury a pahodnot. Z umění se stává byznys.

Ve veřejném prostoru je nejvíce slyšet samozvané, věčně nespokojené kritiky demokraticky zvolené vlády, kteří se drze kasají i na nejvyšší představitele státu. „Chráníme demokracii!“ halekají a obviňují představitele, které si nevybrali, že demokracii ohrožují. Přitom se nezdržují zjišťováním pravdy o skutečnosti ani se neobtěžují zdvořilostí. Nafukují a překrucují malichernosti a vedou své útoky na úrovni nepřemožitelných pavlačových drben. Masaryk také znal politické diletanty z Kocourkova a z Hulvátova. Ale ti dnešní je mnohonásobně svou nízkostí předčí.

O vládu v demokratické společnosti, jak se ustálilo v novodobých dějinách, se dělí politické strany. Dělí se podle poměru počtu hlasů, které získaly od voličů ve volbách. Své programy a aktivity sestavovaly strany v minulosti tak, aby odpovídaly potřebám a zájmům předpokládaných voličů. Aby jim je pomohly uspokojit. A předkládaly je na základě svého výkladu dějin a svého pojetí úlohy člověka v nich. Předkládaly je na základě své představy o civilizačním a kulturním pokroku.

I tady jsme svědky naprostého úpadku. Veřejnému prostoru vládne neomezená honba za ziskem, egoismus a korupce. Tradiční strany ztrácejí voliče, protože opustily své programy a neplní své sliby. Tak třeba sociální demokracie ztratila většinu svých voličů, když opustila někdejší hesla o právu na práci a spravedlivou odměnu, na bezplatnou výchovu a vzdělávání dětí a mládeže, na bezplatnou zdravotní péči, na přiměřené hmotné zaopatření ve stáří. Zapomněla na svět sociálně spravedlivější a lidštější. Přizpůsobila se bez váhání neoliberalismu, který vládne v západním světě a v Evropské unii, jejímž členem jsme se také stali.

Jak tady sociální demokraté zastupují náš stát ? Neskrývají, že dbají o to, aby si v organizačních strukturách a procedurách Evropské unie udrželi „dobrou pozici“ a chvályhodný „imidž“. Tím se řídí při veškerém hlasování. Chtějí vyhovět evropským držitelům moci. I pokud jde o problémy s migrací. A jak je to doma? Svého času sociální demokracie získala mnoho voličů, protože se postavila proti návrhu pravicové vlády vrátit církvím obrovský majetek. Návrh byl prokazatelně v rozporu s historií právní i společenskou. To množství voličů pak ovšem ztratila, když je hořce zklamala a spravedlivý zápas proti aktu krajně neuváženému, krutě nespravedlivému i nezákonnému oportunisticky vzdala. O poslední zbytek důvěry pak přišla, když byl její předseda sudetoněmeckými revanšisty pochválen jako pokračovatel v díle předchozího pravicového premiéra. Ten prohlásil českou a bavorskou národní identitu za totožnou a projevil maximální odhodlání přičinit se o společnou budoucnost obou států. ( Viz projev v Mnichově na Zemském sněmu, r. 2013.)

Mezi „nové“ strany, přijímané ku podivu s nadějemi, patří „Piráti“. Již ten název sám budí pochybnosti. Proč se dnešní občan má hlásit k námořním lupičům minulosti? Je to žert? Politiku nemáme brát vážně? Mluvčí této liberální a proevropské strany přicházejí s nápady pro pokračující modernizaci a elektronizaci státní správy, pro robotizaci. A pro legitimizaci marihuany.

Jsou pro růst evropského bohatství, pro udržitelnost životního prostředí, pro pohodlnější svobodu pohybu po Evropě a pro internet bez cenzury. Svými hlasy na půdě EU podporují její hegemonii, i když se uplatňuje proti našim národním zájmům. Hlásají ochranu demokracie proti autoritářům, populistům, diktátorům a extrémistům. Rozlišování politické pravice a levice mají za přežitek.

Nezaujatý divák žasne. To má být demokracie? Revize volebních výsledků a odvolávání zvolených funkcionářů podle „chvilkařského“ doporučení? Podle rozhodnutí mladistvých samozvaných soudců? Kdo jim umožnil svolávat masové demonstrace? Kdo jim zabezpečil účast známých osobností, z nichž mnohé již dříve ztratily svůj kredit? Osobností „podivenovských“ a „pražskokavárenských“, osobností protinárodních a protisociálních propagandistických manipulací?

Nezaujatý divák ví, že o provinění premiéra se vedou spory. Dále ví, že bychom těžko hledali mezi úspěšnými jedinci někoho, na koho by nebylo možno vrhnout stín podezření. Na počátku současného režimu s návratem kapitalismu byla přece „zhasnuta světla“. A noví držitelé majetku a moci nasadili dvojí metr k posuzování kompromitujícího materiálu z minulosti.

Něčí materiál se „ztratil“, jiný byl „objeven“, další „podvržen“. Korupce na straně žalobců i obviňovaných nemá meze. Následkem toho ovšem je všechno relativní, propaganda slouží účelově.

Globalisté? Koho chtějí dosadit za osoby, které určili k rezignaci? Je to záminka? Takhle má u nás vypadat „Majdan“? Dosáhnout méně státu, méně řádu, více svévole a libovůle? A pokračovat bez zábran v rozbíjení stávajících struktur a kulturních tradic? V zájmu nadnárodní moci? A to má být demokracie? Není to spíše její politováníhodná karikatura? A je pravda, že „Chvilkařům“ nedávno poskytl značnou finanční podporu poněmčelý knížepán, velmi úspěšný restituent? A podobných revanšistů je kolem nich pohotově více. A tomu máme říkat „nová levice“? Rozvracečům, kterým pramálo záleží na naší identitě národní a sociální a kterým spíše jde o více pravicovosti a více globalizace? Není to spíše „antilevice“

I hledači nové levice jsou dnes vystaveni úskokům a šalbám hned u samotného názvu. Víme my dnes, co je pravice a co je levice?

Zásadní rozlišení politické orientace na pravici a levici vzniklo v době Velké francouzské revoluce (1789-1794). V revolučním Národním shromáždění seděli tehdy na pravé straně royalisté, zástupci monarchie a aristokracie, na levé straně mluvčí třetího stavu, měštanstva. Můžeme podle tehdejší pravice ztotožnit pravici s orientací na svobodu a levici s orientací na rovnost, jak se dnes často děje? Nikterak. Poslanci na pravé straně měli předrevoluční privilegia, byli na ně zvyklí, nechtěli o ně přijít. A tak sázeli na tradice, respekt k odkazu minulosti. Ne na svobodu. Svobodu chtělo měšťanstvo a čtvrtý stav, který také zastupovalo. Neurozený lid ve městě i na venkově toužil zbavit se nadvlády vrchnosti, zbavit se množství předpisů a poplatků a daní, přímých i nepřímých. Řemeslníci, rolníci, nádeníci – všichni chtěli svobodu. Svobodu od mnohostranné závislosti na vrchnosti. Svobodu nebýt otrok, nebýt nevolník, nebýt poddaný. A v té svobodě je obsažena i rovnost. Předpokládá zrušení nadvlády a privilegií mocných, neboť všichni lidé jsou si přece rovni. Tak je to dané přírodou, tak je to od přírody, tak je to přirozené. A tak to říkají jak mluvčí Velké francouzské revoluce, tak vůdcové amerického Boje za nezávislost, který proběhl téměř ve stejné době.

K manipulativním trikům a slovnímu zastírání skutečnosti patří i jednostranné přisouzení hesla svobody pravici a hesla rovnosti levici. Svět se po ukončení „studené války“ opájel svobodou, která přemohla totalitu. Americký společenský vědec japonského původu Fukujama zaznamenal tehdy konec dějin, protože už navždy zvítězil liberální kapitalismus. Kapitalismus nad socialismem, svoboda nad rovností. Takže – napříště bude vládnout už jen pravice a s levicí je konec.

Zdálo se, že tím se potvrdilo učení pana F. A. Hayeka (1899 – 1992), známého představitele neoliberalismu v minulosti : „Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny či odměny) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev.“ Dodejme ovšem, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje panem Hayekem odmítaná hodnotová regulace právní a mravní. A na krize, jako byly ty předchozí, si prý musíme zvyknout. 20 let později, po převratu r. 1989, se kát. Je přirozené, že se periodicky opakují, soudí hlasatel neomezené ekonomické svobody.

Neoliberalismus zavládl v západních zemích v 70. letech minulého století, k nám přišel o 20 let později, po převratu r. 1989. Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretaci symbolických hodnot a ideálů. Ani demokracie není už tím, čím kdysi byla.

Státně politicky znamenala demokracie, že veškerá státní moc vychází z lidu, vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních.

Sociálně politicky znamenala, že stát nastolil právní a sociální rovnost všech občanů, zrušil kastovní zřízení, privilegia, šlechtické výsady a tituly.

Postojově politicky demokracie znamená respektovat kulturu, dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti. Netrpěla se žádná hrubost, žádná nízkost. Vládla příjemná prostota, ohleduplnost a vlídnost.

Sociálně hospodářsky znamenala demokracie nutnost rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních. Neomezovat se jen na formální svobodu a formální občanská práva. Zabezpečit občany též proti bídě a nedostatku.

Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivější, lidštější. Masaryk zastával ideály demokracie humanitní.

V 70. letech minulého století ovšem nastoupil v západních zemích neoliberalismus a následkem toho i demokracie nikoli humanitní, ale neoliberální. Osou všeho společenského dění se stávaly stále více peníze, finanční kapitál.

Na obdobné ohrožení demokracie upozornil již r. 1916 americký president W. Wilson, když řekl:

„Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců, kteří systémem úvěrů kontrolují a omezují veškerou činnost a růst národa.“

Na rozdíl od presidenta Wilsona a některých dalších, kteří se s nadvládou finančního kapitálu nechtěli smířit, president R. Reagan mu svým neoliberálním programem otevřel cestu. Podle něj a podle jeho nástupců vláda nemá zasahovat regulativně do ekonomiky, trh je všemocný a autoregulativní, progresivní daně a deficitní výdaje jsou nepřípustné. Obchodu s penězi, spekulativnímu kapitálu a lichvářství se dostalo dokonce jisté glorifikace. Lichvu v minulosti odsuzovalo náboženství, morálka i zákony. Za vlády neoliberalismu je to zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců a lichvářství takové zisky rozmnožuje.

A demokracie? Vláda lidu, lidem a pro lid? Pouhá mašinérie na získávání hlasů, praví N. Chomski.

A víme, jak bohatý musí být kandidát na presidenta? Ani při uplatnění volebního práva si občané nejsou rovni. Slovo demokracie je jen pokrytecký klam, reklamní heslo, zdůvodňující nekončící řady válečných konfliktů.

Ale vraťme se domů. Do Máchovy „země krásné, země milované“. Země složitého geopolitického postavení, jak řekl Z. Mahler: „ Občas jsme překáželi velmocím a ty se nás chtěly zmocnit. 50 generací našich předků zvelebovalo tuto zem na zahradu. Nedivme se, že kdekoho láká.“

Cestou od vzniku samostatného státu r. 1918 jsme prožili historii plnou nástrah a nebezpečí. Přesto jsme si zachovali ideje demokratického Československa jako živý ideál a vzor. Proti všemu očekávání však vývoj po převratu r. 1989 nastoupil jinou, odlišnou cestu, než jsme si přáli. Vidíme, jak jsou české dějiny přepisovány, jak se vyzvedávají jiné hodnoty než demokratické a národní. Odmítá se husitská reformace, národní obrození, první republika. Chválí se protireformační baroko, habsburské mocnářství, katolická církev i někdejší nedemokratická německá menšina. Jsou síly, které v cizím zájmu a žoldu nepřestávají oslabovat náš stát, falšují dějiny, vytrhávají z kořenů tradic, zesměšňují všechno národní a vlastenecké.

Popřením naší minulosti a tím i budoucnosti se popírá naše národní historie a filosofie dějin. Společnost se stále drobí a štěpí na nepřehlednou tříšť zájmových skupinek, rozptyluje se a proměňuje v manipulovatelný dav konzumentů. Rozkládá se stát, národ i rodina.

Historik hovoří o tom, co jsme:

Útvarem s pouhými zbytky suverenity, samostatnosti, svébytnosti, národní paměti a kultury. A ve stálém ohrožení, že i ty poslední zbytky ztratíme.

A co v dané situaci dělají naše politické strany? Jak reagují na současné politické poměry?

I ony, jako celá demokracie, jsou v úpadku. Pakliže levicové strany nehledají alternativu k rozkladné skutečnosti v zájmu poctivě pracujících vrstev společnosti, nejsou již levicové.

Nevíme kdy a jak skončí lidstvo ničící koronavirová pandemie. Ale přáli bychom si, aby byl současný svět nebezpečí a zmatků zbaven a soustavně napraven. Abychom mohli začít znovu a lépe. S programem sociálním i národním, s programem kritického realismu a humanitní demokracie.

Bude to šance začít znovu, bez všech lží, klamů a podvodů, pravdivě a s tvořivou poctivou prací. S návratem k tradicím našich dějin a k odkazu velkých představitelů našeho národa.